Nebudu zakládat další téma, ale cítil jsem občanskou povinnost dát sem fotky, kde není ubližováno hliníkovým důchodcům
V červenci jsme podnikli další cestu do Solné komory. První jsme uskutečnili v červenci 2013 s Berniem a najezdili zhruba 1700 km cestou tam a zpět (přibližně 700 km) a po výletech.
Letos, když jsem na německém fóru Blacklandy viděl pozvánku na Gamsrallye, tamní sraz starých LR, zrodil se plán cestu zopakovat. Nastaly horečné přípravy, které se týkaly především zprovoznění Robura - částečně je bylo možné sledovat i tady na fóru. Jak se čas chýlil, začínalo to vypadat, že toto úsilí vyjde vniveč a Robur nebude schopen cestu absolvovat, ale nakonec se to podařilo, i když tak nějak polovičatě. Robur nechladí, jak má, navíc po delší jízdě začíná vynechávat motor, jako by docházel benzín. Nejdřív si zakucká, pak si zakucká víc, pak ještě víc a po nějaké době motor vysadí úplně a odmítá nastartovat. Po cca čtvrthodince opět naskočí a běží bez problémů... Tenhle problém nastal pouze jednou, při přípravách BBW 2015, pak už vůbec - na naší dovolené jsme si ho ale užili dost.
Vyrazili jsme v neděli 12. 7. ráno směrem na Příbram, Strakonice a Strážný. Přes Pasov, Schärding a Ried im Innkreis jsme pokračovali až k Attersee, které stejně jako minule bylo prvním velkým jezerem obklopeným prvními pořádnými horami na naší cestě. Attersee jsme objeli a pokračovali podél Bílého potoka (Weissenbach) do Bad Ischlu a posléze do Russbachu, ke statku majitelů "naší" chaloupky. Do cíle jsme dorazili kolem šesté odpolední, tj. na cestě jsme strávili asi 9 hodin.
Robur fungoval vesměs bezproblémově, jen kolem Ried im Innkreis začal kuckat motor a dokuckal na kopci v zatáčce, jak jinak než v nevhodném místě. Nakonec se podařilo ho ještě na chviličku oživit a přesunout se alespoň o kousek dál z cesty, kde jsme nepřekáželi. To samé se opakovalo poblíž Vöcklamarktu a znovu u St. Georgen im Attergau. Vždy stačilo počkat a pak jet dál. Podezření padlo na bubliny v palivovém vedení, které prý u dlouhých LR s nádrží vzadu a motorem vpředu v horkém počasí zlobí...
Robur nás pak povozil po Solné komoře i dál, spáchali jsme spoustu malých i větších výletů, z nichž mnohé přinesly hluboké zážitky - ty dobré i ty ne zas tak dobré.
V Hallstattu jsme na ostudně mělkém odvodňovacím kanále na parkovišti drncli a poroučel se ventilek na pravé přední pneumatice. Následovala horečná akce s výměnou kola za rezervu, protože s 9.00x16 nás popoháněly obavy, aby auto nekleslo a nezabránilo nám postižený roh auta zvednout svépomocí heverem. Povedlo se, kolo utíkalo jen pomalu, ale stará pneumatika na rezervě ve mně nevzbuzovala důvěru, tj. další naše cesta směřovala do nejbližšího pneuservisu - neměli jsme náhradní duši (hanba), tj. z nejbližšího pneuservisu jsme jeli do dalšího, z něj do dalšího a z něj do dalšího - to už jsme byli v asi 50 km vzdáleném Gmundenu. Tamní pracovník pak obvolal čerta s ďáblem a sehnal pneuservis za městem, kde nám duši vyměnili a my mohli vyrazit zpět. Dětem slíbenou lanovku v Hallstattu jsme museli vyměnit za lanovku z Ebensee na Feuerkogel, kde byla zima jako v morně, ale slib je slib. Pobyli jsme na vrcholu, rozhlédli se dírami v mracích do kraje, a jeli zase dolů. Rezervu jsem pak u chaloupky zase uklidil a na auto vrátil opravené kolo.
Druhý a poslední větší zádrhel byl třetí den cestou do St. Johann in Tirol - po absolvování vyhlídkové silnice Rossfeldstrasse nad Berchtesgadenem, odkud měl být vidět Kehlsteinhaus, známý také jako Orlí hnízdo (vidět nejspíš nebyl, patrně ho Němci schovali do mraků, aby setřásli neonacisty), jsme vyrazili na St. Johann, ale za Ramsau se opět ke slovu přihlásily bubliny a já ztratil trpělivost. Na vrcholu stoupání jsme to otočili a jeli domů, protože v serpentýnách, často bez možnosti někde bezpečně zastavit a nenechat se zabít projíždějícími auty, to bylo o nervy. Do St. Johannu jsme tedy nedojeli, nakonec se nám ani nepodařilo najít vhodné parkoviště v Salzburku, kde jsme se chtěli podívat po městě (avizovaná 3 metry vysoká parkovací místa asi nekdo ukradl), takže jsme se s bídnou náladou vrátili zpět. Hasičům v Roburově domovském městě jsme slíbili vrátit se při příští vhodné příležitosti.
Pak už se ale vše dařilo a my si dovolenou báječně užili. Gamsrallye se trochu zkomplikovalo tím, že nám organizátor ujel s polovinou kolony po absolvování asi třetiny trasy, takže jsme se museli z lesů bez značení vymotat víceméně sami, pouze za asistence jednoho z Rakušanů, kteří jeli až za námi. Dole se potvrdilo mé podezření, že jsme úplně jinde, než si náš Rakušan myslí, ale naštěstí jsme se alespoň dostali z lesa ven. Čekání na zbytek kolony jsme si pokrátili sledováním Scalaria Air Challenge od potoka, kde se mohli psi i děti v horku zchladit.
Před i po srazu jsme podnikli také řadu vlastních výletů - autem i pěšky - pro mne osobně byla zlatým hřebem návštěva solného dolu v Altaussee a horské silnice Loserpanoramastrasse tamtéž. Obojí bylo moc pěkné, počasí nádherné a výhledy jako z magazínu. K dolu v Altaussee se váže zajímavý příběh z konce války, který je v muzeu sugestivně vylíčen multimediálními projekcemi. Důl za války sloužil jako úložiště pro zhruba 10000 ks nacisty ukradených/ukořistěných/zkonfiskovaných uměleckých děl v hodnotě 6 miliard USD - v dole je celoročně 7 stupňů (pro mne naboso v sandálech to tedy bylo dvojnásob zajímavé) a 60-procentní vlhkost, tj. pro jejich uchování optimální podmínky. Němci chtěli důl v květnu 1945 odstřelit, protože očekávaná výstava ku příležitosti vítězství ve Führermuseu přestávala vypadat reálně, ale horníci jejich plán objevili a letecké pumy zamaskované v bednách "Mramor - Pozor, neklopit" vyvezli zpět na povrch a vstupy do dolu odstřelili malými náložemi. Spojenci osvobozená díla údajně dodnes nejsou zcela navrácena původním vlastníkům - ostatně vystopovat je asi není jednoduché...
Cesta zpět do Čech byla úmorná především díky opravdu letnímu počasí - 36 stupňů teplota vzduchu, kdesi za českou hranicí podle teploměru 51 stupňů teplota silnice... Ventilačními klapkami dýchalo horko, motor vpředu mezi sedadly topil jako blázen, ale bubliny se kupodivu nedostavily. Před Strážným jsem pumpu pro jistotu polil vodou, ale jestli to přineslo ovoce, to nevím. Těsně za hranicí jsme ještě pomohli do kopce do Kubovy Hutě porouchanému valníku Sprinter - na krátkou jedničku a dvojku jsme dodávku vytáhli nahoru a já pak nahoře zjistil, že byl naložený... Samozřejmě jsme byli z dlouhé kolony jediní, kdo zastavil a pomohl, ale to je asi na českých silnicích běžným standardem. Ostatně nechat ho napospas tamním sociálním pracovnicím by bylo nelidské - i když ty asi čekaly na nějaké německé pacienty.
Když jsme dorazili domů, měli jsme za sebou 1412 km, 9 tankování s celkovým součtem 348,99 litru benzínu (na začátku jsme něco měli a na konci něco zbylo), takže celková průměrná spotřeba byla oproti očekávání zhruba dvoutřetinová - něco kolem 23 l/100 km.
Pár fotek z cesty:
Hallstatt
To už tu tímhle tempem stejně bude dvojnásobek dědků, takže bude třeba větší zájem 
